Tak co myslíte, jak dobře je tohle napsáno? Které z těchto módních stylů byly slepé uličky?
Převod článku do digitální podoby:
Andělé internetu
MAGAZÍN DNES+TV 27. 1. 2000 / módní styly
Text: Jana Máchalová, foto: archiv, ilustrace: Lucie Loosová
Božské bytosti splývají s mimozemšťany – anděl internetu
Na počátku devadesátých let superženy odstranily gigantické vycpávky z ramen svých sak, neboť přestávalo platit, že větší je lepší. Pozornost se soustředila na intelekt, tu vosí báň, kterou je třeba popichovat. Duchovní narcismus vzkvétal. Dokonce i byznysmeni začali hltat taoistická moudra a polovědecké teorie o transcendentnu. Postmoderní spiritualita nerozlišovala mezi posvátným a rouhačským, stejně jako mezi tělem a duší. Ukázněné meditující jogíny nahradili digitální šamani, diskžokejové. Transu se už nedosahovalo jen pomocí hudby. Na výlety se chodilo s batůžky plnými „chytrých drog“, houbiček nesmrtelnosti (lysohlávek), extáze. Všestranný filozof a spisovatel Terence Mckenna, nazývaný samotným strýčkem Timem (Timothy Leary) LSD budoucnosti, vydal knihy Mana nebeská a Pravdivé halucinace. Tak jako řada jiných propagoval návrat ke kořenům. Touha po tajných obřadech a praktikách souvisela s tetováním a piercingem, i tělo se otevíralo novému hledání. Romantické blouznění a pohanská drsnost souzněly s virtuální realitou a internetem, božské bytosti s mimozemšťany.
Acid jazz
Od příchodu ravers na scénu už nic nebylo „hot“, „cool“, „hip“, všechno bylo acid (název pro LSD), stejně jako jejich hypnotická muzika „house“. Současně se změnil i přístup k oblečení, velmi se zuniformovalo. Na taneční maratony se chodilo v opraných džínách, tričku s provokativním nebo parodujícím nápisem a mikině s kapucí.
Časem horečka vzájemné sounáležitosti, euforie navozená chemií i house muzika zevšedněly. Acid jazz se zrodil v touze po něčem opravdovém, co by bylo v protikladu k syntetizovanému. Tento hudební žánr, se kterým přišli britští hudebníci, spojoval klasický jazz s hip hopovými rytmy. Proto se pozornost soustředila na staré gramofonové nahrávky. Někoho upoutala sedmdesátá léta, jiní putovali dál až k bebopu a dalším experimentálním jazzovým stylům konce čtyřicátých a padesátých let.
Ruku v ruce s hudebním eklektismem se vyvíjely i oděvní styly.
Zvuky jazzu probudily náladu mods a zájem o italskou módní tvorbu – kardigany lemované semišem, úzké kalhoty, špičaté boty. Funková hudba oživila rozevlátý švih módy sedmdesátých let. Začala se nosit obuv na vysoké podešví, kožené vesty, kalhoty se vzorem „kohoutí stopy“, imitace kožešin a kůží. Objevily se i bederní kalhoty hippies, barety a ostré bradky hráčů bebopu, manšestráky a vytahané svetry beatniků, klobouky B-boys. Opět se staly populární boty Adidas, které v osmdesátých letech proslavili černí rapoví hudebníci. Věřili, že jim přinesou úspěch, tak jako Jesse Owensovi, černému americkému běžci, který získal v roce 1936, právě v botách šitých Adolfem Dasslerem, čtyři zlaté medaile.
Nosila se též skampola, široké plátěné kalhoty a kostkované košile ve stylu skaters od firmy Stussy. Ta stála od počátku devadesátých let v čele nových trendů pouliční módy. Právě díky jí vznikly slavné značky Jive, Fresh, Fuct a X Large.
Scéna acid jazzu nebyla nikdy homogenní. Nešlo o subkulturu, ale o svět, ve kterém se kladl důraz na individuální zvláštnosti, jak v hudbě, tak v oblékání. Toto je skutečnost v dějinách módy ulice zcela ojedinělá. V tomto směru se stala tato subkultura, která je unikátní syntézou mnoha stylů, odrazovým můstkem pro budoucí klubovou kulturu. Způsobem přímo postmoderním mixovala a spojovala útržky a ingredience minulosti do svěžího odvaru zcela nové chuti.
Technos
Technos vyrostli do obrovské subkultury počátkem devadesátých let. Byli výhonkem hnutí ravers, které se nakonec rozplynulo do jakési módní hříčky. Ravers přetrvávali snad jen „v zastrčenějších koutech Ameriky, kde se všechny novinky drží déle“. Do klubů v kosmopolitních městech už nebylo dost dobře možné přijít v tričku „Smiley“. Většina odpadlíků od hnutí ravers se chovala promiskuitně jak ve vztahu k oblékání, tak k hudbě. Jeden den se objevili na party v černé usni, druhý den v ironizujícím retru šedesátých let.
Technos se ovšem striktně distancovali od všech, kdo byli posedlí módou. Rozhodli se putovat hlouběji do syntetického, rychle bušícího srdce „acid house muziky“ a zbavit je přebytečných emocí. Jejich přímými předchůdci byli černí hudebníci z Detroitu a první elektroničtí experimentátoři – členové skupin Kraftwerk a Tangerine Dream.
Speciálními sídly „techno“ se stala města severní Evropy a také Japonsko. Dostat se do centra tohoto hnutí znamenalo vypravit se do Berlína, Frankfurtu, Tokia, tedy tam, kde se našli nadšenci horující pro techniku.
Tvrdý a zlověstný image přívrženců této subkultury odpovídal mechanické, pro mnohé jen těžko snesitelné hudbě.
Oblékali se do kamuflážových bund, protiradiačních obleků a kombinéz městských přepadových oddílů. Připomínali zjevy z katastrofických sci-fi filmů. Jejich záliba v technice a ve futuristických vizích je jasně oddělovala od těch, kteří s nostalgií, předcházející téměř vždy konec století, hledali vybájenou mytickou minulost.
Jednou z hvězd tohoto hnutí se stal hudebník Moby, vlastním jménem Richard Melville Hall, potomek autora slavného románu Bílá velryba Hermana Melvilla. Jeho skladba Thousand se díky svému ďábelskému tempu dostala až do Guinnessovy knihy rekordů.
Cyberpunks
Byly to londýnské kluby Torture Garden (Zahrada muk) a Submission (Pokora), ve kterých se počátkem tohoto desetiletí objevili podivní kříženci futuristického „pervy“ stylu a techno, zárodky nové odrůdy cyberpunks. Používali stejné cetky (gumové hadice, plynové masky, raznice) a jiný průmyslový odpad jako punkové, ovšem v kombinaci s holografickými tkaninami a fluorescentními materiály. Brýle s plyšovými obroučkami a helmy s anténami byly běžnými doplňky. Jejich vzhled byl stejně radikální a vynalézavý jako ideologie, ke které se hlásili. Rozhodli se použít technických vymožeností k podkopání současných autorit a provést změny ve všech strukturách společnosti.
Toto hnutí nemá kořeny v hudbě, ale v literárním žánru vědecké fantastiky, který zpopularizoval především fanzin Cheap Truth (Laciná pravda) texaského spisovatele Bruce Sterlinga.
V samých začátcích vypadali cyberpunks jako otrhaní počítačoví koumalové, kteří si potrpí na zrcadlové sluneční brýle. Na rozdíl od původních punků však nijak nelpěli na specifické vizáži, kterou by demonstrovali příslušnost ke skupině. Jen jejich vize budoucnosti byla obdobná. Mezi své zájmy postupně zahrnuli vše: od sexuální stimulace pomocí počítačů až po holografické textilie.
K této subkultuře patří též hackeři (něco jako adepti zenu ve světě počítačových expertů a programátorů, vyznávající absolutní svobodu a nezávislost informace), dále takzvaní phone phreaks, nalézající potěšení ve zneužívání telefonního systému, a také cypherpunks, zabývající se šifrovanou kryptografií.
Z tvorby Paca Rabanna, přívržence filozofie New Age
Supermarket módních stylů
Současné kluby by se daly přirovnat k laboratořím, v nichž se experimentuje se všemi módními styly ulice, které se nastřádaly za dobu delší než půl století. Se smyslem pro humor a s ironií se rozebírá staré a sestavuje nové. Směšují se ideologické, stejně jako estetické odlišnosti. Kde kdysi panoval jeden jasný, srozumitelný styl, dnes nacházíme většinou jen chaos, bludiště, šílení.
A jaké jsou představy o budoucnosti? Ve filmu Blade Runner, který vypovídá o stavu světa v roce 2019, se objevuje hlavní hrdina Deckard. V hnědém sportovním saku a rezavé kravatě připomíná intelektuála padesátých let. Jeho partnerem je „španělský práskač z roku 1940“, elegán v bílé kravatě, s kozí bradkou a plstěným kloboukem. Protagonistka filmu, svůdná Ráchel, je představena v šatech z třicátých let a je pravým opakem vesmírné postpunkové šlapky jménem Pris. Na ulicích se dále objevují tlupy venkovanů v tradičních krojích a s nimi tvrdě kontrastující punkové s natuženými vlasy v bundách plných placek…
Po zhlédnutí tohoto filmu nás může zcela zákonitě napadnout otázka: Vyjde móda definitivně z módy? Ztratí se její společenská potřeba a funkce? Budeme se jednou oblékat každý zcela po svém?
Bonus: další obrázek od Lucie Loosové, který vyšel pravděpodobně v Ona Dnes 23-2006:
Je to velmi dobrý článek na to, jak málo lidí u nás tehdy mělo internet. Překlady cizích pojmů jsou většinou v pohodě, ilustrace jsou super. Tehdy nebyla snadno dostupná vyhozená digitální technika a tak vyspělé a levné LED, že by si s nimi někdo vyzdobil cyberpunkový kostým, takže tak asi opravdu vypadaly. No a mikiny hoodies taky ještě asi neměly kulturní spojitost s hackery.
Bohužel jich víc nemám, tohle byl náhodný úlovek při vyhazování starého papíru. Bonusová fotka je pak výsledek hledání “Lucie Loosová” na internetu, nemám k němu víc kontextu.